Tuto úžasnou fotku jsem si dovolil uzmout z fb profilu, který se věnuje valmezu „objektivem času“ (foto pochází od pana Miloše Demla – děkuju).
Ta fotka je půvabná a vzbuzuje nostalgické vzpomínky na dobu, kdy jsme byli mladí. My jsme byli mladí, ale jaká byla ta doba? Právě tahle fotka se slepičkou v ulici města o té době může vypovídat více, než by se zdálo. A další souvislosti a vzpomínky se nabalují…
Slepice sice už ani v té době po ulicích měst běžně nechodily, tahle prostě někomu zdrhla ze zahrady, nicméně svědčí to o tom, že kdo měl na to podmínky, slepice choval, a to i ve městě. Dnes už je chová málokdo, a to i na vesnici. Proč? Nemáme to prostě zapotřebí.
My sice (jaksi pro formu) rádi nadáváme na to, jak je všechno drahé a jak se máme zle, ale opak je pravdou!
Právě v této ulici z obrázku (Mostní) jsem po vojně pracoval v potravinářské prodejně. Vajíčka tehdy stála podle velikosti 1 – 1,30 Kčs. Občas se stalo, že nám na prodejnu dodali tzv. křapky – vajíčka s porušenou skořápkou, často až tak, že bílek vytekl a dírou ve skořápce byl vidět žloutek. Kdo by si dnes taková vajíčka koupil?! Tehdy se na ně stála fronta, protože křapky byly dvakrát levnější: stály jen 60 haléřů!
Dříve byly u každého domku na dvorku slepice a někde u kůlny králikárna. Ta zvířátka si lidé nedrželi pro zábavu a jako mazlíčky, ale pro užitek, tedy na jídlo! Dnes si takový vesničan dvorek vydláždí zámkovou dlažbou (aby měl kam postavit svá auta) a trávu ze zahrady poseká sekačkou, naloží na vozík za auto a odveze do obecní kompostárny…
Tak to máme slepičky a vajíčka.
Další věcí, které si musíme na obrázku všimnout, je, že tam nejsou auta. Ne snad, že by se v té době u nás automobily nevyráběly a neprodávaly (prodejna Mototechny byla hned za rohem, jak Meziříčáci vědí). Proč se auta na starších záběrech z našich měst vyskytují tak sporadicky, na to by nám měli odpovědět ti, kdo nostalgicky vzpomínají na dobu socialismu, kdy bylo přece všechno „směšně levné“, byty byly „za hubičku“, všichni měli práci a vůbec jsme se měli úžasně fajn…
Ve skutečnosti to bylo s těmi auty podobně jako s těmi vajíčky a se spoustou jiných věcí: v poměru k tehdejším platům bylo prostě auto tak drahé, že fakticky nedostupné. Tak to prostě je, a právě staré fotky ulic našich měst to jednoznačně potvrzují!
Na tomto starém záběru je vlevo hned za prodejnou hudebnin prodejna nábytku. Byla maličká, ovšem vzhledem k tehdejší nabídce a šířce sortimentu bohatě stačila.
Dnes je tam, myslím, nějaký textil (jedna z mnoha a mnoha podobných prodejen ve městě). Tehdy byla snad jediná prodejna „textil – oděvy“ na náměstí. Jednou jsem si tam koupil koženkovou (ano, koženkovou, nikoliv koženou) bundu do pasu, s odepínací vložkou z umělé kožešiny. Pamatuji si, že jsem za ni dal bez pár korun celý měsíční plat (plat zástupce vedoucího prodejny)…
V té malé prodejničce nábytku na Mostní jsem si zase o něco později koupil kuchyňskou linku. Zabalil jsem ji do igelitu a uskladnil doma na půdě, protože jsem ji ještě nepotřeboval. Koupil jsem ji prostě proto, že zrovna byla, a bylo velmi pravděpodobné, že až kuchyňskou linku potřebovat budu, tak žádnou neseženu. Taková byla naše zkušenost a běžná praxe, a že se to dnes někteří milovníci starých časů stydí přiznat, to nic nemění na tom, že ta zaniklá doba byla – kulantně řečeno – hodně divná!
Dál ulicí Mostní směrem k náměstí byla „na schodkách“ prodejna „sklo – porcelán“, vedoucí tam byla paní od nás ze Zašové a rád jsem se tam chodil dívat do výlohy. Byly tam někdy opravdu pěkné věci ze skla i z keramiky, ovšem obyčejné porcelánové čtvrtlitrové hrníčky jsem tam nikdy nesehnal ani „po známosti“. (Přivezl jsem si je později jako velkou vzácnost z pražské Kotvy.)
Na horní straně náměstí byla prodejna obuvi, my jsme ale boty kupovali většinou u nás v Zašové u paní Štěpánové. Ženské tam rády kupovaly boty hlavně mužským nebo starým členům rodiny, protože paní Štěpánová půjčovala boty domů vyzkoušet. Ty nejlevnější polobotky s tenkou podrážkou stály 120 Kč. (Vypadaly jako papírové boty do rakve.)
V ulici Pospíšilová byla velmi zajímavá prodejna („U Cimalů). Ta zajímavost spočívala v tom, že nad výlohou bylo napsáno „šicí stroje, jízdní kola“. O jízdní kolo ani o šicí stroj tam ovšem člověk po většinu roku ani nezavadil. Prostě nebyly.
Dnes by už ve většině domácností šicí stroj nijak nescházel, protože už se jaksi neděje to, že by si ženské na sebe i na děti šily a přešívaly věci doma, protože konfekce byla tehdy a) drahá, b) všechno na jedno brdo. Totéž samozřejmě platí o pletení. Dříve v čekárně u lékaře i ve vlaku ženské sotva sedly, hned vytáhly štrikování… Proč asi? (Když přece „bylo všeho dost a bylo to tak levné“.)
Také prodejnu knih bychom samozřejmě za socialismu ve „valašských Aténách“ našli. Byla to pultovka a každý čtvrtek se ve frontě čekalo na nové knihy.
Když se vdávala jedna má známá, přála si jako svatební dar kuchařskou knihu. Domnívala se, že jako prodavač budu mít kontakty a tu kuchařku se mi podaří sehnat tzv. pod pultem. No, nakonec se mi to díky známostem skutečně podařilo. Byla ovšem ve slovenštině. Bylo to prostě za Československa, navíc za socialistického Československa, takže nám na tom nepřišlo nic až tak divného.
Bylo by velmi zábavné, kdyby se ta doba mohla nějakým kouzlem zase na chvíli vrátit. Aspoň na měsíc, na dva. Všem by to moc prospělo. Hlavně těm, co už na realitu života v socialismu zapomněli, co se tváří, že zapomněli anebo tu dobu ani nezažili a o socialismu jen blouzní… Vystřízlivěli by raz-dva.
Autor: Josef Krupa
