„Tonek“ Matalík, jak mu říkali, se narodil roku 1880 ve Valašském Meziříčí. Malý Tonek rád zpívával se svým dědou valašské pěsničky. A nezůstal jen u zpěvu, kde měl talent po mamince, výborné zpěvačce. Našetřil si na první housle.
Učil se sám a pro rady si chodil k panu učiteli a ke starým muzikantům a vytrvale po nocích „zkúšal“ noty.
Když byl Antonín Matalík větší, dal ho „staříček“ do učení na prodavače v textilním obchodě.
Děda mu byl druhým otcem, taťku nezažil. Říkával mu: „Ogare, ogare, až budeš hledať prácu, tož neukazuj ruky. Máš ich obě l’evé. Od teho vrzáňá.“
Muzicírování u něj doma nebrali jako vážené povolání. Jelikož chtěl „Tonek“ opravdu hrát, oslovil jednou Jana Pelára, nejslavnějšího valašského muzikanta, jestli by ho nevzal ho kapely. Pelár houslistu zrovna potřeboval, přijal ho a hráli spolu až do jeho smrti.
Během hraní v Pelárově kapele se Antonín Matalík oženil. Jeho ženou se stala Marie Mušálková, kterou před svatbou všichni varovali: „Mařko, neber si muziganta, ten ti doma nechá edem gatě a bude furt vtahu.“ Marie toto varování jako zamilovaný člověk nevnímala, ačkoli se po svatbě stalo pravdivým.
Aby Matalík nebyl závislý jen na příležitostném hraní, sehnal si členy do vlastní kapely i povolení s touto kapelou vystupovat veřejně. Hrávali pak společně valašské písně ve valašských krojích.
Z Matalíkova vyprávění o pohostinné povaze Valachů: „My, Valaši, zme sa narodili v tem súhvězdí, co l’udé majú rači dobrú náladu než rvačku. Máme rádi život, milujem kromě svojej robky aj pěsničky. Ty pěsničky brnkáme na strunu veselosti a l’udství. To ja naša stará tradyca.“
Matalíka proslavily takzvané darebné písničky, které zpívali po hospodách i na národopisných výstavách. Ty mu přinesly popularitu. Jednalo se o písničky vtipné a peprné, které odrážely valašský život. Vzpomenete si na některou?
Jistěže, hore liščim, dole liščím počkaj milá až sa vychčím…nebo moja milá něverím ti, kúpim zvonček zavesím ti,keď ty budeš chlapcom dávať ,zvonček bude pocengávať… perina má štyri rožky, pod perinou štyri nožky… Marina v rubášku, varila si máčku a Janek bez gatí, lúpal jí zemňáky, poslední…Na kraj pece seděla, dívala sa na ňu, zdála sa ji škaredá, pléskla po ni dlaňú, ale to je jen zlomek daremnic chi (Od Libor Křenek)
Podle mě nejmelodičtější…jak žíva sem neviděla takového ptáčka, co by on měl holú hlavu, žádného zobáčka,… velmi zkráceně, jak živa jsem nevidela takovú křepelku, co by do ní ptáček vletěl, vyletěl prdélku.
(Od Libor Křenek)