Letošní zima bohužel opět vypadá tak, že pokud si chce člověk užít trochu sněhu, musí mu vyrazit naproti. Přesně takto jsem uvažoval, když jsem v polovině ledna vyrazil směr Velký Javorník na Česko-slovenském pomezí.
Základní info:
Délka trasy: 16 km Převýšení: 459 m Doba: 4 hodiny
Trasa:
Podťaté – Sedlo pod Lemešnou- Butorky – Velký Javorník – Kasárna – Podťaté
Výstup z Podťatého
Na tento 1071 m vysoký vrchol se dá vyjít různými cestami. Nejjednodušší je určitě okruh z Kasáren kombinující zelenou, červenou a žlutou turistickou značku. Já si však jako správný turista zvolil trochu náročnější variantu – z Podťatého. Auto jsem nechal u autobusové točny ve Světlé a po žluté značce se vydal malebným údolím mezi samotami do Sedla pod Lemešnou. Sněhu v těchto místech bylo poskrovnu, zato po nedávné oblevě bylo všude tolik ledu, že jsem si místy připadal jako Pluščenko. Naštěstí jsem všechny své nedobrovolné krasobruslařské kreace ustál, což bylo moc dobře, už jen kvůli foťáku na mém krku.
Sedlo pod Lemešnou
V sedle pod Lemešnou se vám otevře moc hezký výhled do makovského údolí. Zároveň si zde musíte vybrat kudy tudy. Mimo zimu je za mne jasnou volbou červená turistické značka vedoucí po hřebeni, v zimě je ale potřeba vždy zvážit aktuální podmínky a vaši výbavu, z hřebenovky se totiž špatně vrací. Vzhledem času i podmínkám jsem proto zvolil variantu číslo dvě a vydal se podél silnice spojující Makov s Kasárnami. Klikatící se cesta pozvolna stoupala vzhůru, začínaly ji obklopovat sněhem a ledem obalené stromy, přibývalo sněhu.
„Konečně si začínám připadat jako v zimě, jupí“, lebedil jsem si v duchu.
Vzduch mohl mít tak -5 °C, díky sluníčku a jen slabému větříku však byla pocitová teplota velice příjemná.
Sedlo Butorka
Zhruba po hodině jsem dopochodoval do sedla Butorky. Jako první se mi před očima tradičně zjevila betonová obluda – budova, která už je minimálně deset let rozestavěná a předpokládám, že ještě dlouho bude. Fuj.
Za výhledy
V sedle jsem se napojil na červenou značku a prošlapanou pěšinou jsem pln očekávání vyrazil do bodu, na který jsem se těšil nejvíc. Stoupání k horní stanici lyžařského vleku. Teda ne, že bych byl tak nadšený ze škrábání se do kopce, ale těšil jsem se na výhled, v nějž jsem doufal. Vystoupal jsem tedy do cca dvou třetin kopce, udělal čelem vzad a… jupijou… předpoklad nezklamal. Jako na dlani se před mýma očima objevily nejen slovenské vrcholy Javorníků a údolí Váhu, ale především majestátné pohoří Malé Fatry. A za ním se dokonce i Nízké Tatry. Byl jsem zde v létě mnohokrát, ale nikdy jsem se tu nedočkal tak krásné podívané, jako odsud bývá v zimě. I dnes! Ne nadarmo se říká, že v mrazivých dnech je viditelnost nejlepší.
Na Velký Javorník
Dobrou čtvrt hodinku jsem se kochal tou podívanou a fotil. Následně jsem pokračoval dál směrem k nejvyššímu bodu výpravy – Velkému Javorníku 1071 m.n.m. Trvalo to zhruba dvacet minut, než jsem se ocitl na tomto svém oblíbeném místě, nabízejícím nejen krásné výhledy na Beskydy, ale pro mě i mnohé nezapomenutelné vzpomínky. I zde vládla regulérní zima, jak se sluší a patří na leden.
Zpět do Karlovic
Z Javorníku následoval sestup do sedla Gežov a po žluté zpět na Kasárna. Cestou je třeba být ohleduplný, v normálních zimních podmínkách zde vede běžkařská stopa. Tentokrát však bylo v lese tak málo sněhu, že o nějaké poctivé a sjízdné stopě nemohla být ani řeč. Pár běžkařů jsem sice potkal, z výrazu jejich tváří však bylo zřejmé, že dneska jim běžkování opravdu nechutná… a vůbec jsem se tomu nedivil. Z Kasáren mi zbýval poslední úsek. Sestup po modré značce zpět do Podťatého. Vzhledem k tomu, že většina trasy zde vede podél silnice, jedná se o nejméně záživnou část trasy, zásluhou hladkého povrchu pod nohama jsem se však rozhodně nenudil.
Nakonec jsem však sestup zvládl bez úhony a tak jsem mohl skočit do auta a nabitý kouzelnou atmosférou prosluněných zimních Javorníků vyrazit zpět do blátivých údolí Valašských.
Autor: Radek Bařina
