Pilná tkadlena vypráví

U stařenky Hovořákové

Naše stařenka Hovořáková byla na Vsetíně známou osobností — nejen svým působením v evangelickém kostele, ale především pečením vyhlášených vdolků. Žádné frgály! U těch tvarohových dávala náplň dovnitř těsta, což už dneska asi nikdo nedělá. Když zadělávala těsto nebo míchala hrušková povidla, volala na mě, abych jí to šla ochutnat, jestli je to dobré.

Před očima mám fošny položené přes manželské postele, a na nich řady vdolků upečených dozlatova — jeden jak druhý, voňavé rumovým máslem. Než se všechny upekly ve dvou elektrických troubách, a než vychladly a skládaly se do krabic, byl to nekonečný čas. Teprve při skládání se mohlo říct, že tento je trošku „utečený“ nebo je navíc — a může se sníst doma.

Její hlášku: „Nezlobte se, už toho mám moc, to bych už nezvládla, tolik vdolků nejde upéct… A kdy byste si pro ně přišli?“ mám v hlavě hlavně před Ježíškem, kdy chtějí všichni koberce jako dárek a já už vím, že bych zakázku časově nestihla. „A kdy byste si pro něho přišli?“ — tím končím diskuzi kolem objednávky.

Cesta řemesla a tvoření

Od prvního koberce utkaného u nás v dílně a prvního prodaného kusu je cesta dlouhá tři roky. Nejdřív jsem si musela osvojit určité zákonitosti a techniky, které nezískáte jinak než tkaním, stříháním, uzlíkováním, praním a zkouškami srážlivosti materiálů — a tak pořád dokola.

Navléct osnovu na dvoulistovém stavu není zas takové umění. Ale prodat někomu koberec, u kterého nevím, jestli se v pračce srazí nebo pustí barvu, to už je zodpovědnost. Nechci se před žádným zákazníkem červenat, že se to stalo a já na to neupozornila. A ono se to stát může, protože některé materiály nelze předeprat nebo jinak ošetřit. Navíc se do bavlněných tkanin často přidávají vlákna, která se praním sráží — a to dělá neplechu. Lněné textilie se sráží přirozeně, protože je to jejich vlastnost.

Pokud přijmu zakázku na tkaní ze zákazníkova materiálu, jsem zvlášť přísná na to, co si přinesu do dílny. Tkaniny musí být čisté a voňavé. Z oblečení tkám jen výjimečně, protože je tam velký odpad při stříhání a už příprava materiálu je časově náročná.

Součástí našeho bytu jsou první utkané kusy — z bílých a bílo-strakatých materiálů. Máme je doma jako rohože na zadní stěně police oddělující pokoj od pracovního koutu. Je na nich vidět určitá nedokonalost, ale jsou to originální kusy. První v historii těch dalších natkaných kilometrů. Probírala jsem skříně a po večerech stříhala, abych ráno běžela do dílny s klubky a tkala. U nás „nechodí kovářova kobyla bosky“, mám své koberečky opravdu na každém kroku.

Naštěstí je v našem domě bývalý sklepní byt, kde mám dostatek místa na stavy i „příruční“ sklad materiálu. A když už ani tam nebylo místo, obsadila jsem garáž — a přibyly stavy tam i na chalupě mého muže, kam se na celé prázdniny vždy odstěhuju z města. Pilně tam tkám nebo peru a stříhám materiál na další sezónu.

Za těch dvacet let tak dílna, sklad, pytle, krabice i pracovna přirozeně prorostly oběma domácnostmi. A moje vášeň se stala jejich součástí. Můj muž si už zvykl… a moc mu za to děkuji.

Materiál jako srdce řemesla

Za ta léta jsem zjistila, že kromě šikovných rukou a trpělivosti je kvalitní materiál tím nejdůležitějším atributem tkalcovské dílny. Pokud nemáte to, co zákazník chce, nezmůžete nic. A z jednoho trika dva metry koberce neutkáte ani s kouzelnou hůlkou.

Kurzy připravuji obvykle ve škole, kde pracuji, a kde mi vychází maximálně vstříc. Tkaní potřebuje dostatek místa — jinak jste nebezpeční sobě i druhým, jak se oháníte tkalcovskou jehlou. I malé stolní stavy potřebují prostor k manipulaci.

Vztah k materiálu a procesu

Kdekoliv jsme, kdekoliv vidím nějaký hezký kus povlečení, závěsu nebo obecně tkaniny, už si říkám — a někdy i nahlas — že toto by byl pěkný koberec. Moc mě zajímá, kam všechny hotely, penziony, školky, internáty nebo šicí dílny dávají ložní prádlo či zbytky látek. Za ty roky už mám své skvělé dodavatele, kteří ví, co potřebuji a jak položit střih, aby zůstalo i pro mě na tkaní. Ale i tak… je to mamon. Nezřízená a těžko ovladatelná touha všechny tyto kusy textilu zachránit a mít je v dílně na koberce.

Překvapuje mě, kolik textilních firem platí za likvidaci zbytků z výroby — a přitom je nenapadlo nabídnout je školám, dílnám, dalším řemeslníkům. Za každou takovou možnost a nabídku jsem vděčná. Pochopitelně, i já za tento materiál platím. V dnešní době opravdu není nic zadarmo.

Když se podívám na regály ve skladu, už podvědomě sahám po barvách nebo vzorech, které k sobě ladí. Jakmile vložím do stavu první řadu, je to jako dovolená nebo meditační chvíle. Tkáte, počítáte řady, nebo jen tak anarchisticky měníte barvy a přebíráte klubíčka.

Myslím, že výběr barevných kombinací je mou další jedinečností a originalitou — intuicí a dobrou vlastností. Musí mi to prostě sedět. I když to vypadá halabala, žádný kočkopes.

Zákazník, který tvoří příběh

Když si zákazník přeje „myslivecký“ koberec, představím si všechny barvy lesa — od jehličí v mlází až po prosvítající oblohu mezi korunami smrků. Nejvíc mě baví pozorovat zákazníka, když si přijde vybírat materiál osobně. Přijde s jasnou představou, ale po několika nabídnutých dalších kombinacích a variant je konečný výběr často úplně jiný. Proto těch pytlů a krabic mám tolik — možností barev je téměř nekonečně.

Má to ovšem jednu velkou vadu: budu muset tkát ještě nejméně 50 let, abych to všechno spotřebovala. A přibývají další haldy. Nebojím se, že v důchodu nebudu mít co dělat.

Některé utkané kusy jsou jako příběh. Jeden zákazník si přinesl damaškové povlečení po mamince — některé věci prostě nelze vyhodit, máte k nim vztah. A tak jsme utkali záclonky do kuchyně. Moderně, jen do půl okna. Bylo to dojemné. I po letech mám z toho lehké mrazení, když si vzpomenu.

Sdílení řemesla a kurzy

Když vyhlásím termíny kurzů, mám vždy obavy, kdo přijede… a co se všechno semele, než sundáme kobereček ze stavu. Někdo neumí vzít správně nůžky do ruky, jiný nechápe, že si musí nejdřív připravit materiál, nebo si myslí, že po jednom kurzu si otevře obchod s koberečky.

Obecně: po jednom kurzu čehokoliv si přece nemůžete říkat, že jste řemeslník. Zatím jste si to jen vyzkoušeli…

A někteří k nám jezdí pravidelně – baví je to. Mnozí nemají možnost mít doma svůj stav. Ale ať je to jakkoliv, vždycky všem září oči, když je čas ukončit práci a stočit dílo ze stavu, zauzlíkovat a v celé kráse ukázat ostatním, co za tři hodinky dokázali. Někteří i víc než jeden metr koberečku.

Že je to málo? Vidíte — a o tom to je. Nejsem strojová výroba. Všechno si připravuji sama: materiál musím vyprat, uskladnit, nastříhat, utkat, zauzlíkovat, odprezentovat… a také hotový kobereček prodat. A protože se tím neuživím, chodím do práce. Tkaní je mou vášní ve volném čase. Je to moje volba. A troufám si říct, že i moje poslání.

Zachovat řemeslo, které bylo odjakživa součástí valašských chalup.

Pokora k řemeslu a vděčnost

Někteří mi vyčítají, že nedělám tradiční vzory – pruhované koberce různých barev, jak si pamatují z minulosti. Nedělám, ale ne proto, že bych to neuměla. Zákazník chce dnes něco jiného, do moderních interiérů většinou jednobarevné jemné odstíny, do kuchyní koberec podle barvy nábytku nebo doplňků, do rekonstruovaných chalup třeba podle barvy kamen nebo dřeva na podlaze. A proč ne…pokud má tradiční zpracování nevyužitých textilních zbytků nebo spotřebitelského textilu přežít, jdu cestou, kterou si přeji zákazníci. Na tradičním pracovním postupu celého procesu to nemá žádný vliv.

U tkaní mám opravdovou radost z práce. V dílně mám svůj svět, kde s pokorou přistupuji k materiálu, k času, dalším plánům. Když děláte věci srdcem, lidé to poznají.