Tenkráte za zimních odpůldnů na Soláni, v chalupě pod sněhem, přitmělá třída, přeplněná důvěřivou horskou drobotinou, byla mým královstvím. Za takových chvil, při praskání smolných polen v kamnech, kdy slunko nemělo síly prorazit hustou clonu padajících vloček sněhových, rád jsem vyhověl přání dětí a vyprávěl jsem některou ryze českou národní pohádku naší Boženy Němcové. A děti s otevřenou pusou poslouchaly ani nedutajíce a představovaly si, že jsou tou zakletou princeznou neb osvobozujícím princem z pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Kolikráte bychom při vyprávění pohádky neb některé pověsti z českých dějin zapomněli na rychle se blížící soumrak, kdyby nás zaklepání ze sousední jizby od Matyščáků neupozornilo na to, že je nejvyšší čas jíti domů.
Zima při svých těžkostech a mnohdy krutostech přinášela dětem také řadu zimních radostí: stavění sněhuláků, hrudování, sáňkování a jiné hry. Těchto jsme si užívali v poledních přestávkách. Nebylo sice dnešních moderních sportovních sáněk, ale to dětem nevadilo a přivlekly z domova sáně neumělé domácí výroby, ale pevné a veliké, mnohdy určené na svážení dřeva. Byl-li příhodný sníh aneb i sněhová stříň, tu stačil takovému ogaru pořádný čagan neb kousek destičky, sedl si na to a jako hrom sjel s kopce dolů.
Děti ze Soláně byly dobré, upřímné a lnoucí ke svému učiteli upřímnou láskou a dětskou důvěřivou příchylností.
Škola stála hned u cesty a šlo o zcela obyčejnou dřevěnou chalupu se všemi typickými znaky chudých horských valašských chalup. Vpředu byl vchod, vedle něho byla přistavěna otevřená kůlna pro povozy.
Vešli jsme dovnitř, uvádí ve vzpomínkách učitel Ferdinand Wimmer. Z tmavé síňky byly nalevo dvoje dveře. Prvé vedly do čtvercové jizby, kterou nazveme třídou nebo učebnou, druhé vedly do další užší jizby, kterou obýval majitel chalupy gazda František Matyščák, čís. 11, se svou rodinou. Obě místnosti byly spojeny slabými venkovskými dveřmi.
Ačkoliv se v chalupě učilo již mnoho let, nebyla nijakým způsobem upravena a přizpůsobena svému účelu. Třídou byla, jak již bylo řečeno, prvni jizba směřující k silnici. Byla to nízká, dosti tmavá místnost s trámovým dřevěným stropem a třemi malými okénky. Nad stolem visel malý kříž a několik svatých obrázků. Vedle stolku na stupni, podepřen o dveře do druhé jizby, stál stojan s hlavnim školním inventářem, jedinou tabulí. V místnosti bylo osm starých a zničených lavic s vylámanými opěradly, které byly vyřazeny z jiné karlovické školy.
Vybavení doplňovala skříň, vždy plná vajec, másla, klobás, špeku a jiných pochutin, které byli zvyklí posílat rodiče místních žáků. Také v ní bylo počitadlo s 96 kuličkami, skleněný půllitr bez ucha a roztrhaná stará mapa valašskomeziříčského okresu a Rakousko-Uherska.
Poblíž dveří byla nízká skříňka se sešity, výkresy a ostatními skromnými pomůckami.
I přes uzavřené dveře bylo při vyučování slyšet vše, co se v druhé jizbě mluvilo a dělo. Na jaře pak, kdy valašští hospodáři brávali do teplé jizby vylíhnutá jehňata a kúzlata, stávalo se častokrát, že misto odpovědi nepozorného žáčka, ozvalo se učiteli za zády zamečení mladého kúzlete, nebo jehněte.
O nějaké hygieně nebylo ovšem ani řeči. Obyčejný záchod, dřevěná to bouda pro jednoho, stála na druhé straně chalupy. Děti většinou chodily do volné přírody.“
Ještě dříve, než expozitura na Soláni začala být obsazována řádným učitelstvem z učitelských ústavů, učil na Soláni dlouhou řadu let výpomocný učitel, starý a poctivý člověk, soused Josef Pavelka z vedlejši chalupy. Byl kdysi za starých dob vojákem a byl prý vysloužilým kaprálem. Z vojny si přinesl primitivni znalosti psaní a čtení, kteréžto vědomosti si na vojně osvojil. Na Soláni učil za tehdejšího nedostatku učitelstva, jiného by tam tenkrát nedostali.
Vyprávěli staří lidé, že nebožtík starý Josef Pavelka, vysloužilý voják a dobrý člověk, učil na Soláni dlouho, i když už měl hodně přes 70 let.
Do školy chodil a učil v kožených kalhotách s řemenem na břiše. V ústech míval ve škole při vyučování vždycky dlouhou fajfku, která se volně houpala, když ji rukou nedržel. Čítankou mu byla modlitební kniha, z níž pracně bez jakékoliv metody učil děti slabikovat. Podobně to vypadalo i se psaním. Počítat učil jen do sta a častokráte sám to pleti tak, že nevěděl kudy kam.
Učil vůbec jen psát, číst, počítat a hlavně modlit se. Modlení zabralo polovinu vyučovacího času. Zajímavým způsobem zjednal si klid, když přišlo trochu více dětí do školy a několik starších neposedů dělalo svou bujností starému Pavelkovi těžkou hlavu. Zarazil jim ta jednoduše tim, že vstal, sepjal ruce a zvolal: „Vstaňte a pomodleme se růženec!“ A jako občan při zvucích státní hymny slušně a tiše stoji, tak děti hned povstaly, sepnuly ruce a modlily se růženec. A modlily se ho i dvakrát, ba i třikrát za sebou, až vysloužilý voják poznal, že jejich divokost již pominula. Tak učil vysloužilý kaprál Josef Pavelka, na kterého děti pohlížely spiš jako na strýce, než na pana učitele.
Až jednou se přišel podívat na vyučování vysloužilého kaprála a učitele Pavelku pan inspektor. Neskrýval, že nebyl projevenými vědomostmi dětí a ani učitelem nijak nadšen. Po inspekci si zavolal vysloužilého vojáka Pavelku do druhé jizby, a tam mu něco málo lichotivého řekl a jeho vědomostech a učitelských schopnostech.
To byl konec učitelování strýce Josefa Pavelky, výpomocného učitele na Soláni.
Ale byl ten starý vysloužilý voják dobrý člověk a měl poctivou snahu z toho mála, co sám věděl, dát něco dětem, jak to uměl.
Prvním kvalifikovaným učitelem v expozituře školy na Soláni byl v obdobi březen-červen 1886 karlovský rodák Jan Barvič.
Pro každého žáka byla břidlicová z jedné strany linkovaná tabulka. Seit se používal pouze ke školním úlohám. Jen asi polovina žáků měla pouzdro na tužku a kaminek k tabulce, doma vyrobených futrálů byla spousta. Děti měly slaměné sotory nebo jim brašnu na školní potřeby ušila maminka z domácího plátna. Čitanka sloužila pro dva žáky, slabikář sdílely dokonce tři děti.
Pro 70-80 dětí, které školu měly navštěvovat, byla místnost nedostatečná. V zimě nebylo v lavicích místo, sedělo se na zemi, na peci, okolo tabule, i tak se děti tlačily. Když žáci ve vyšším oddělení psali úkol, menší museli z lavic.
V letní dny se tehdy začínali na horách na Valašsku objevovat první turisté a výletníci. Mnozí z nich šli přes Soláň do Karlovic, jiní z Karlovic k Rožnovu pod Většinou všichni slyšeli o pověstné škole na Soláni, každý byl na ni zvědavý. Stávalo se často, že mnohý z nich i při vyučování vešel s omluvou do třídy, se zájmem si ji prohlédl a vyptal se na těžkosti vyučovacích poměrů. „Rád jsem takovému slušnému turistovi informace dal“,uvedl po letech Ferdinand Wimmer,jeden ze Soláňských učitelů.
“ Jelikož u dveří do třídy tehdy zámku nebylo, proto bylo každému volno do třídy vstoupit.
Velmi mne ale rozčilovalo a dráždilo, když v době, kdy se nevyučovalo, vešli do prázdné třídy turisté a zanechali tam po sobě křídou na tabuli psané ba i kreslené nemístné nápisy:
„Moravská univerzita“,
“ Nejvyšší Moravská škola“,
„Vysoké učení na Solání a podobně“.
Dělalo to na mě dojem naprostého nepochopení obtížného působení a těžkého života učitele na Soláni, zesměšňování jeho práce a celé školy vůbec. Zavíral jsem proto později křídu do skříně“, …
(Úryvek ze vzpomínek učitele Ferdinanda Wimmera, později dlouholetého pana řídícího jedné z Valašských škol- z knihy pana R.Sobotky Ferdinand Wimmer, životní příběh učitele, knihovníka, kronikáře Valašska a legionáře)
Moc pěkné .. děkujeme 🙂