Obec Rokytnice leží v Bílých Karpatech na rozhraní jižního Valašska a Slovácka, v těsné blízkosti města Slavičín. Žije zde necelých 600 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1503.
Žilo jich tehdy v „Roketnici“ před dvěma sty lety asi o třetinu méně než dnes.1) Rokytňanů, našich předků. O to více se ale s životem museli prát. Svou první velkou životní bitvu vyhráli ještě jako děti, když přežili rané dětství. Protože v dobách, kdy běžně umíralo až 30% kojenců (nejčastěji z důvodu komplikovaných porodů nebo nedostatečné výživy a hygieny), to nebylo samozřejmé. A bojovat museli dál. Například hned se čtyřmi vlnami epidemií neštovic, které se prohnaly krajem v letech 1800, 1806, 1809 a 1810.2)
Všem těmto životním nástrahám vzdorují v té době Rokytenští ze svých domovů, jednoduchých dřevěných chalup nejčastěji s doškovou, tedy slaměnou střechou, kterých je v Rokytnici v roce 1828 asi o polovinu méně než dnes.1) Ve skromných prostorách sestávajících nejčastěji z obývacího pokoje, síně a komory, mnohdy ale jen z obývacího pokoje a předsíně, se tísní v průměru deset, ale spíše více osob, často i několik rodin bez příbuzenského vztahu. V posteli spí jen hospodář s hospodyní, rodiče na lavicích, děti na podlaze, někteří členové rodiny i v nevytápěné komoře, ve stodole nebo na „hůře“.3)
A ta postel je možná to jediné, co Rokytňanům v chalupách skutečně patří. Do úplného zrušení poddanství jim v roce 1828 zbývá ještě dalších dvacet let a naši předkové tak své domovy zatím rozhodně nevlastní. Jsou to tzv. osedlí, zkrátka poddaní obyvatelé panství a pro vrchnost znamenají hlavní příjem do panské pokladny. A to jak odváděním stálých platů (úroků nebo pronájmů z usedlostí), tak nucenou robotou na panském, ze které se dá případně zase peněžitě vykoupit.
Konečně ani ono zrušení poddanství v roce 1848, díky kterému za dvacet let získají třeba právo uzavírat manželství bez souhlasu vrchnosti, svobodně se stěhovat, odcházet pracovat a studovat i mimo hranice panství, nebude pro tyto naše předky zadarmo. Aby z poddanství vyvázali sebe, resp. své domy a pozemky, budou za vše muset zase zaplatit. Mnozí tak odejdou v prvních emigračních vlnách vydělat si peníze na dluhy nebo splátky daleko za oceán. Někteří se už nikdy nevrátí.
V roce 1828 zatím ale z roboty na panském není úniku a úlev je málo. Od roku 1829 navíc přibude povinnost pomáhat ještě i na stavbách okresních silnic.6) Práce je zkrátka tolik, že se musí plně zapojit i děti. V pět kilometrů vzdáleném Slavičíně je sice farní škola, ale kdo by je kam posílal, když doma je každá ruka dobrá. A tak jich tam z Rokytnice podle oficiálních záznamů například v roce 1812 chodí jen pět ze čtyřiapadesáti zapsaných.4)
Historická pohlednice z Rokytnice pocházející ze 20. až 30. let 20. století
A přes tu všechnu lopotu kolem hospodářství lidé stejně znají hlad. Divoké nájezdy Tatarů ze 17. století a kuruců (protihabsburští povstalci u Uher) ze začátku 18. století8) už jsou sice za nimi, ale povodně střídají požáry a úrodu často ničí sucha nebo mrazy. Například v roce 1817 zažili v Rokytnici velmi dlouhou zimu. Ještě na sv. Vojtěcha koncem dubna padal sníh celý den a noc a na prvního máje toho roku se ještě žádný strom nezazelenal.5) A tak se často stává, že v Rokytnici není co do úst. Strava tady v té době je totiž nejčastěji moučná a zeleninová a na dobré úrodě jsou lidé doslova závislí. Sem tam se k tomu najde nějaký ten kus masa z vlastní produkce a samozřejmě mléko. Ve velké oblibě je prý slavičínské pivo, ještě více ale pálenka. Víno se prý v té době tady nepilo vůbec.6)
Kostel sv. Vojtěcha a Cecílie je nejstarší stavbou ve Slavičíně.
Velmi těžké chvíle ale čekají naše Rokytňany už za tři roky. V roce 1831 se sem z Uher dostane strašlivá nemoc – cholera. Nic horšího doposud nepoznali. „Nemoc trvala asi tři dny. Kdo onemocněl, dostal hrozné trhání do všech oudů a zvracel. Zčernal-li, nebylo mu pomoci. Mnozí i za 6 hodin zemřeli. Od 29. srpna do 29. září zemřelo jen v Bojkovicích 85 osob různého věku.“5)
A ti, kteří v roce 1831 přežijí, nebudou mít vyhráno na dlouho. V roce 1836 se cholera vrátí znova a v Rokytnici jí onemocní 124 obyvatel, přičemž 39 jich zemře. Pohřbeni budou na zvláštním cholerovém hřbitově, poblíž dnešní Luhačovské ulice ve Slavičíně, kde se bude pohřbívat ještě i v roce 1866, kdy cholera udeří potřetí, už ale s menší silou.7)
Tak takový život vedli lidé v Rokytnici v roce 1828. Jedenáct se jich v tom roce narodilo, osm zemřelo a čtyři veselky oslavili. A život šel dál …
Autor, místní rodačka: Monika Fiala Findoráková
1) Veřejná databáze Českého statistického úřadu: Podle sčítání z roku 1869, které je považováno za první moderní sčítání lidu v našich zemích, žilo v Rokytnici 411 obyvatel v 89 domech. Dnes má Rokytnice 580 obyvatel (údaj z roku 2023) a 217 domů (údaj z roku 2021).
2) Lehejček, Jan, 2012: Změny kojenecké úmrtnosti na konci feudalismu.
3) Mašláň, Pavel, 2017, Český rozhlas: Ve valašských roubenkách nebyl jednoduchý život.
4) Šebáková, Jarmila, 2000: Historie vzniku Základní školy v Rokytnici 1900-2000.
5) Dolina, Karel, 1927: Kronika Bojkovic.
6) Švihálek, Viktor a Brzobohatý, Drahomír, 1981: 850 let Mladotic.
7) Kadlec, Miroslav a Zapletal, Bohumír, 1997: Slavičín. Historie kostela a farnosti sv. Vojtěcha.
8) Hargaš, Roman, 2013: Historie loupeživých nájezdů na Moravu přes Kopanický průsmyk (16.-18.st.)
Zajímá mě to moc se mi to líbí,jsi moc šikovná.
Děkuji, paní Moudříková, to mě těší! Sledujte další zajímavosti na facebookové stránce Bylo nebylo v Rokytnici – zde: https://www.facebook.com/profile.php?id=61557746094306
Velmi hezky zpracovaná historie obce Rokytnice