První fotografie sbírky křiváků nám poslala paní Marcela Holcová ze Vsetína.
Doufám, že po uveřejnění příspěvku sa pochválí aji druzí…

Paní Marcela nám napsala:
Zdravím, nevím, jestli se to dá říct sbíráním, můj manžel je takový “vetešník“ a za 30let se toho u nás sešlo. A to ne jenom křiváky, ale i sekerky tesačky, šicí stroje, kolovrátky aj. různě. Prostě se nám líbí staré nářadí, co Valaši používali. Já osobně jsem v mládí vyřezávala hřibové hole na koleně, dokud jsem si neudělala i ornament na svoji kůži. Jeden takový čagan s píšťalkou máme, sice né ode mne. Všechno to jsou pěkné práce šikovných lidí.

Křiváky se sbírky manželů Holcových, děkujeme

Nožířství na Valašsku (MRV)

V 17. století začali Valaši v okolí Vsetína vyrábět jednoduché zavírací nože bez pružiny, podobné těm vyráběným v Čechách, na Slovensku, v Polsku a Rakousku. Tyto nože se postupně začaly odlišovat od ostatních nožů, nabízely širší modelovou škálu a v 19. století připomínaly spíše běžné zavírací nože. Své nože Valaši nazývali křiváky – malému zavíracímu nožíku říkali křivača a naopak křivačisko byl velký zavírací nůž. Výroba křiváků se na Valašsku udržela velmi dlouho – příležitostně až do poloviny minulého století.

Valaši vyráběli křiváky zejména v zimě a s malým ziskem je prodávali podomním obchodníkům nebo faktorům. V té době domácí výroba nožů poskytovala obživu téměř tisíci pracovníkům. Nože se vyráběly různých druhů, od malých kudliček po velké pevné nože pro kuchyně nebo řezníky.

Výrobu nožů organizovali faktorové, kteří poskytovali materiál na úvěr. Příjmy byly malé, přičemž nejlepší nožíři, pracující v průměru 15 hodin si denně vydělali maximálně 70 krejcarů, což odpovídalo hrubému zisku 40–50 krejcarů (na dnešní dobu by se to dalo velmi hrubě převést např. na cca 20 – 25 vajec).

Většina prací při výrobě křiváků se odehrávala v chalupě. Pouze kování a kalení bylo prováděno v malé, zvlášť postavené kovárničce nazývané „křiváčkárna“. Ty byly zpravidla roubené (výjimečně kamenné) jen s jednou kamennou stěnou v místech výhně. Kovářský měch i kovadlina byly menší než běžné kovářské. Čepele na levné křiváky se nekalily. Před chalupou stál venku ruční brus.

Karel Hofman Dílna křivačkáře Jos. Škraboly Růžďka č. 2 (kresba uhlem i. č. 1121 Foto Archiv MRV)

Valašský nůž – Křivák

Valašské křiváky mají dřevěnou rukojeť. Ta je buď plochá, nebo častěji válcovitá. Válcovité rukojeti jsou soustružené, zpravidla s obvodovými rýhami. Dřevo na rukojeti bylo používáno různé, většinou tvrdé či polotvrdé. Vzhledem k tomu, že rukojeti nebylo zvykem barvit, bylo pro svoje červenohnědé zabarvení oblíbené švestkové dřevo. Není bez zajímavosti, že u rukojetí z olšového dřeva se docilovalo citrónově žluté barvy máčením v lidské moči.  Čepele byly vesměs bez nehetníku a bývaly do nich vyráženy značky výrobce. Kvalita čepele byla různá, podle toho, zda se jednalo o kvalitní pásovou ocel. Vysokou kvalitu měla ocel ze Solingenu nebo ze Štýrska.

Některé nože s plochou rukojetí byly na hřbetě opatřeny ocílkou, jiné byly vybaveny sklopným bodcem. Sklopný bodec byl používán na čištění dýmky, případně pro opravu koňských postrojů.

Nože se v chalupách vyráběly 5 dnů v týdnu. Šestý den křiváčkáři odnášeli přes kotáry již hotové nože k faktorovi a vraceli se s novým materiálem. Neděli světili. Tak pracovali staří, mladí, malé děti i těhotné ženy. Byl to takový mimosezonní přivýdělek, kdy práce na poli a v lese ubylo.

Domácí výroba valašských křiváků byla ve 2. polovině 19. století nejvíce rozšířena ve třech obcích okresu Valašského Meziříčí. Byly to obce Růžďka (dříve Roušťka), Bystřička a Ratiboř, později i na Vsetínsku.

Na konci 19. století, již vznikaly na Valašsku, zejména na Vsetíně, první nožířské manufaktury, později malé továrny.

* Zkrácené info z VALAŠSKO – vlastivědná revue  – Nožířství na Valašsku
Vydalo Muzeum regionu Valašsko 2011/1

Ku výrobě křiváků druží se pověra

Když hotoví křivačkář jeden křivák jen po tu dobu, když slunce je na západě, t. j. když okrajem dolním dotkne se hory a než zase horní jeho okraj zajde, tu takovým křivákem, když nějaké zvíře podřeže, zůstane ležet hned, ani se nepohne. Strýc Zeťů udělal takej takový křivák a zanes’ ho tetce Vilémce. Ta měla kohúta na zabití. Tož strýc mu řízli za hlavu a hned ho odhodil a kohút sa ani ncpohnúl. Když tetka Vilémka chcela křivák kupit, bylo ho strýcovi líto prodat a nechal si ho. Potem však sa bál, aby sa ním sám někdy nepořezal a radši ho ze strachu zahodil pryč. (Rudolf Pernický: Křivačkáři na Valašsku)


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *