Když jsem byl ještě mrňús ve věku předškolním. Mrňús je malý člověk, nebo aj děcko. Bydleli jsme v rodinném domku na Vsetíně, kde můj děda provozoval kamnářství. Odléval kachle na stavbu kamen, zvaných kachláky, které jezdil stavit po celém okrese. V těsně poválečné době se u něho doma učil kamnářské řemeslo jeden tovaryš (dnes bychom řekli učeň) a můj otec, který později, po jeho nepřijetí na uměleckou školu, zběhnul na strojní průmyslovku. Kvůli výchově a přípravě dvou mladých lidí do života, komunisté po osmačtyřicátém roce usoudili, že je děda buržoust, učně vykořisťuje a firmu i přilehlý obchůdek mu znárodnili.

Děda odešel do důchodu a občas si přivydělával jenom po fuškách. Protože se kamna stavěla většinou na vesnicích, děda vozil občas domů tak zvané výslužky. Někdy flašku medu, někdy husu, slepice, vajíčka kus uzeného, takže život pro ně, v tomto ohledu, nebyl zase tak zlý. Jediné co nás všechny trápilo, byla lebka se zkříženými hnáty, vápnem namalovaná na našem plechovém plotě. Objevovala se tam pravidelně každý den v době, kdy se blížil osmašedesátý. Babička na mě jenom kývla, já sebral kýbl s vodou, hadr a šel bránu umýt. Komanči se mstili. Z našeho bývalého obchodu udělali klubovnu Sdružení chovatelů drobného zvířectva, kterým jsme přezdívali micačkáři. Na Vsetíně se králíkovi říkalo micák, někde na vesnicích byl králík kutrna a třeba králíkárna kutrník. Všimněte si, že píšu na Vsetíně a ne ve Vsetíně. To nás Pražáci vždycky upozorňovali, že jedou do Vsetína, ne na Vsetín. Ale tak se to tady říkalo odjakživa. Vždycky jsem oponoval, že když já navštívím Kladno, tak nejedu do Kladna, ale na Kladno, kde se tento výraz používá také. Dodnes se s kamarády z Čech nad touto problematikou špičkujeme.

A tak můj mladý život plynul, chodil jsem do školky, zvracel z červené řepy a kompotované dýně, kterou jsme tam čtyřikrát týdně dostávali, po obědě nespal a trpěl v době odpoledního klidu. Jo a nesmím zapomenout na rybí tuk. Každý den jednu velkou alpakovou lžíci. (*Alpaka byla zvláštní kovová slitina z mědi a zinku, připomínající stříbro, ze které byly vyráběny jídelní příbory a dokonce mince německých Marek). Kdybych byl v té době starší a byl ochlupen, stál by mně, díky této nechutné medicíně, porost na celém těle, jako hřebíky ve fakírově loži. Z té doby si pamatuji, že se u nás domů všelijaké sladkosti kupovaly velmi sporadicky. Rodičům se zdály bonbóny a čokolády zbytečné a vlastně na ně ani nebylo dost peněz. Když jsem měl chuť na sladké, babička namazala krajíc chleba bramborovou kaší od oběda, pocukrovala ho a chutě byly ukojeny. Když člověk náhodou přišel k nějaké koruně, a to doslova, daly se naproti v mlékárně u Turečků koupit barevné gumové hady a hlavně tzv. Kočičí mýdlo, což byla růžová nebo zelená sladká tabulka něčeho, co hodně připomínalo toaletní mydélko, vyskytující se dodnes v koupelnách dobrých hotelů. Vlastně to kočičí mýdlo chutnalo opravdu jako velmi známé mýdlo s jelenem, které se používalo na praní prádla. Osobně jsem ho moc nemusel, ale co naplat, za čtyřicet haléřů to byla láce a ta se má využít.

V létě přišly vhod zmrzliny. Kopeček stál padesátník. Oblíbené byly mražené ovocné dřeně. Hlavně, že toho bylo moc. Byly jablečné a dražší jahodové. Proto jsme v obchodě, přímo v mrazáku, vyměňovali vrchní krabičky dřeně jahodové za krabičky od jablečných, které byly o polovinu levnější. Prodavačky na kase si toho nevšimly. Tímto se jim opožděně omlouvám. No a nakonec nesmím zapomenout na výborné Eskyma za paďoš, žvýkačky Pedro a hnusné žvýkačky Sevak, údajně léčivé a zdravé. Vizážně jsem byl sám sobě odporný, na popud otce ostříhaný na debílka, v obličeji pihy, jako bych stál poblíž statné krávy, vykonávající svou nutnou potřebu a nějak záhadně mně mizely z pusy mléčné zuby. Prostě katastrofa.

A to se už plíživě blížil nástup do první třídy základní školy na Dolním městě.
( Autor: Duša Goša Odstrčil )

Související příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *